English
Podlečeho jste vybírala repertoár pro toto vystoupení?
Volila jsem hodně pocitově, ostatně jako vždy, když zpívám pro veřejnost. Pro mne je vždy hlavní, aby mé vystoupení zasáhlo srdce posluchačů. Také jsem chtěla, aby byly zastoupeny důležité hudební slohy. Začala jsem Bachem a můj výběr pokračoval na skladby českých skladatelů. Samozřejmě museli zaznít i Smetana s Dvořákem, kteří jsou pro mě stěžejní, a chybět nemohl ani Giacomo Puccini.
Který hudební sloh máte vy osobně nejraději?
To nemohu říci jednoznačně, záleží na náladě. Z každého slohu mám své oblíbence a vybírám si i podle aktuálního rozpoložení a situace.
Jak jste se k opeře dostala?
V operním prostředí jsem vyrůstala a pohybuji se v něm celý svůj život. Táta (operní pěvec Luděk Vele, pozn. autora) je sólista Národního divadla, dvakrát získal cenu Thálie. Všichni jeho kolegové pro mě byli jako moji strejdové a tety. Nejdříve jsem sice šla studovat na gymnázium, ale kvůli fyzice jsem přestoupila na konzervatoř. Následovalo studium na Akademii múzických umění, po kterém jsem si dala chvíli pauzu. V letošním roce jsem ukončila studium malby na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Dle mého názoru je jedno, v jaké podobě umění přijímáte. Jednou umění, vždycky umění.
Zpíváte si u malování?
Moc ne, ale často si broukám, a to nejen při malování, ale všude, kde je to možné a kde mám zrovna náladu, třeba i v přeplněném metru. V ateliéru si spíše pouštím hudbu, a jak jsem říkala na začátku, i tady volím repertoár podle nálady. Nedělám to cíleně tak, že když maluji temný obraz, pouštím si Mahlerovu symfonii, ale reflektuji svoji náladu, kterou ten den mám. Nebo si pustím Spotify a nechám se vést tam, kam mě náhodné přehrávání zavede.
Kde všude jste působila? Zkusila jste si kromě opery i práci v nějakém jiném odvětví?
V rámci studia jsem zpívala v divadlech v Liberci a v Ústí nad Labem, pak jsem odjela na dva trimestry na stáž do Vancouveru. Když jsem se vrátila do Česka a musela jsem angažmá opustit, protože jsem procházela těžším životním obdobím. Pracovat jsem ale musela, tak jsem nastoupila jako ředitelka tříhvězdičkového hotelu v Holešovicích, který jsem musela restartovat a znovu celý rozjet. Jenomže pak přišel covid a k tomu jsem nastoupila na UMPRUM. Během práce v hotelu jsem trochu vyhořela, už mě nebavilo neustále řešit ty stejné, hloupé problémy, jako to, že lidi vyšroubovávali žárovky. Je to malichernost, ale stokrát nic umořilo osla. Naštěstí mám zázemí, které mi umožnilo toto prostředí opustit.
Jste nyní někde v angažmá?
Aktuálně ne. Nyní se věnuji hlavně malbě, která mě více naplňuje. Jsem introvert a samota v ateliéru mi vyhovuje.
Řeší se v operním prostředí duševní zdraví?
Kolektivně ne. Lidé jsou v tomto prostředí velcí individualisté, většinou nic neřeší, dokud se něco nestane. Je to tvrdé prostředí, kde se slabost moc nenosí.
Jak se vy staráte o svoji duševní pohodu?
Pomáhají mi procházky v lese, projít se přírodou a vyčistit si hlavu. Vždy mi pomáhalo „někam utéct“. Odjet třeba autem na Šumavu, pronajmout si na víkend pokoj v penzionu, chodit a objevovat místa, která neznám. Navíc mám skvělého manžela, který je mi oporou a když se cokoliv děje, můžu si s ním o všem promluvit. Moc si toho vážím.
