English
Pane profesore, o co se jedná v případě obsedantně-kompulzivní poruchy?
Obsedantně-kompulzivní porucha (OCD) má dvě hlavní složky – vtíravé, nechtěné myšlenky, kterým říkáme obsese, a následné opakované chování neboli kompulze. Typicky se může objevit myšlenka: „Co když jsem nezamkl?“, „Co když se nakazím?“, nebo „Co když někomu ublížím?“. Člověk si obvykle uvědomuje, že tyto myšlenky nejsou racionální, ale nedokáže je potlačit, a tak si od nich snaží ulevit určitým chováním – například opakovanou kontrolou, nadměrným mytím, pomodlením se, nebo dalšími specifickými rituály. Často se také začne vyhýbat situacím, které úzkost spouštějí.
To je velmi zatěžující. A co se děje dál?
Pacient se dostává do začarovaného kruhu – čím více se snaží úzkost zvládnout prostřednictvím rituálů, tím více se myšlenky vracejí. Klinicky významná OCD se obvykle projevuje tehdy, pokud obsese a kompulze obtěžují více než hodinu denně a zasahují do běžného fungování. Závažnější formou trpí přibližně 2 % populace, mírnějšími formami další 4 %. Většina lidí někdy zažila vtíravou myšlenku – a to je naprosto normální jev.
Mohou mít obsese i závažnější podobu?
Závažnost souvisí s náhledem na problémy a se schopnosti odolat kompulzím. Čím více člověk věří, že kompulzi musí udělat a čím méně je schopný odolat nutkání kompulzí vykonat, tím je obraz poruchy závažnější. Některé formy OCD vypadají jako závažnější pro obsah obsesí, ale v léčbu obtížnější nejsou, např. obsese s agresivním nebo sexuálním obsahem. Například člověka může napadnout, že by mohl ublížit někomu blízkému – třeba matku může napadnout, že ublíží vlastnímu dítěti. Nejde však o přání něco takového udělat, ale o úzkost z pouhé představy, která je pro pacienta velmi zneklidňující. Takové myšlenky v lidech vzbuzují stud a strach, přestože by se tak v realitě nikdy nezachovali. Sami si však nejsou jisti díky OCD, zda to nehrozí. Měl jsem pacientku, která se kvůli těmto obavám nechávala na noc zamykat ve sklepě, aby si byla jistá, že nikomu neublíží. Přitom své děti milovala. Je důležité říct, že tyto obavy se v praxi nikdy nenaplnily – ale prožívání strachu je velmi reálné a intenzivní.
Kde můžeme hledat příčiny vzniku OCD? Může být tato porucha dědičná?
Vrozená predispozice hraje roli přibližně ve 30–40 % případů, i když se OCD nemusí u předků projevit ve své plné formě. Významný vliv má i vývoj v dětství – zejména pocity nejistoty a nedostatek bezpečí. Roli mohou hrát i přílišná kontrola nebo strašení ze strany rodičů. Freudova teorie mluvila například o vlivu období nácviku hygienických návyků, kdy může dojít ke konfliktu mezi potřebou autonomie a tlakem prostředí. Dnes víme, že příčin je více a kombinují se – biologické, psychologické i sociální.
Může se OCD kombinovat i s jinými poruchami?
Ano, poměrně často se vyskytuje společně s jinými úzkostnými poruchami, poruchami nálady a s hraniční poruchou osobnosti (BPD). Asi nejsložitější pro prožívání je kombinace s hraniční poruchou osobnosti. U nás v Centru tuto kombinaci pozorujeme u zhruba pětiny pacientů. Projevy obou poruch se u nich překrývají a v mnoha směrech se ovlivňují. V komunitě máme pacienty z obou těchto diagnostických okruhů a někteří mají příznaky obojího. Proto s těmito pacienty často pracujeme společně – vnímáme, že jim to umožňuje lepší porozumění sobě navzájem.
V jakém smyslu si tyto skupiny pacientů rozumí?
Pacienti s OCD se často snaží získat pocit jistoty skrze kontrolu, zatímco lidé s hraniční poruchou spíše bojují s intenzivními emocemi, které je někdy zcela zaplaví. Mívají citlivost na odmítnutí, výkyvy nálad, nejistotu ve vztazích a nízké sebevědomí. Jejich mezilidské vztahy bývají velmi intenzivní, ale i zraňující – touží po blízkosti, ale zároveň se bojí opuštění. Často jsou to ženy, které se skutečně snaží o naplněný vztah, ale narážejí na vnitřní překážky, které jim to ztěžují.
A co sebepoškozování?
Sebepoškozování bývá u pacientů s BPD častou reakcí na vnitřní napětí. Fyzická bolest může na chvíli přinést úlevu, protože odvádí pozornost od nepříjemných emočních prožitků subjektivně nesnesitelného napěti. Bohužel se na tomto způsobu zvládání může vytvořit návyk, který je pak obtížné opustit. V terapii hledáme bezpečnější a udržitelnější způsoby, jak s emocemi pracovat.
Kde leží příčiny vzniku BPD?
Velkou roli hraje temperament dítěte a genetická výbava, ale největší vliv mívají zkušenosti z raného vývoje. Emočně nestabilní prostředí, nedostatek přijetí, ponižování, fyzické nebo emoční týrání, ale i třeba nepochopení dětských emocí a rozmazlování – to vše může ovlivnit vývoj osobnosti. V posledních letech navíc pozorujeme, že vliv má i změna ve způsobu trávení času – děti dnes tráví méně času v přímém kontaktu s rodiči, ale i s vrstevníky, což je pro zdravý emoční vývoj zásadní.
Jak s těmito pacienty pracujete v Centru duševní rehabilitace?
Naše léčba je intenzivní a probíhá po dobu šesti týdnů. Každý den se zaměřujeme na různé oblasti – od emocí a myšlení až po vztahy, komunikaci, schopnost porozumění sobě a druhým, a dovednosti řešení problémů. Mnoho pacientů se během programu významně posune. Abychom výsledky podpořili a udrželi, nabízíme některý pacientům i následný roční program s docházkou jednou týdně, který napomáhá stabilizaci v běžném životě.
Jaké terapeutické metody používáte?
U OCD je základní metodou expozice s prevencí rituálů – tedy vědomé vystavení spouštěči úzkosti bez následného úlevného chování. I když to zpočátku vyvolává velké napětí, opakování vede k postupnému poklesu úzkosti a učení, že není třeba provádět rituály. U hraniční poruchy se zaměřujeme především na práci s minulými zraněními a změnu vnitřních přesvědčení. Pomáháme pacientům učit se zvládat emoce, budovat zdravé vztahy a lépe porozumět sobě. Jde o hlubší proces, ale přináší dlouhodobé výsledky.
Jakou roli v léčbě hrají léky?
U OCD mohou být antidepresiva velmi užitečná – snižují intenzitu příznaků a usnadňují zahájení psychoterapie. Pokud pacient přijde včas, může farmakoterapie významně pomoci. U hraniční poruchy osobnosti léky obvykle nemají přímý účinek na jádro potíží – používají se spíše při souběžných stavech, jako je deprese nebo úzkost. Klíčem k uzdravení je psychoterapie, která vede k vnitřní změně a zlepšení kvality života.
