English
Paní doktorko, kdy jste v sobě objevila lásku k literatuře a psaní?
Ještě než jsem se naučila číst, prohlížela jsem si knížky s ilustracemi nebo fotografiemi. Jakmile jsem zvládla písmena, už mě nic nezastavilo. Každý den jsem měla v ruce knihu. Panenky? Ty pro mě nebyly na hraní jako pro jiné holčičky. Sloužily mi jako herci v příbězích, které jsem si sama vymýšlela.
Jaké knihy vás v dětství nejvíc bavily? Zaujaly vás i klasické dívčí romány?
Mě to vždycky táhlo k dobrodružství, zvířata, westerny, válečné příběhy, historie. Četla jsem Čapka, Poláčka, Vančuru, Haška, Jiráska... prostě českou klasiku od 19. století. V jedenácti letech jsem měla za sebou Rabelaise, Gorkého, Michaila Šolochova, Victora Huga, Zolu, Dickense, Dumasovy, otce i syna. Hltala jsem Světovou literaturu. Občas mi do ruky spadla i nějaká dívčí kniha s větším tempem, ale nikdy jsem je nebrala moc vážně.
Pamatujete si na knihu, která vás v dětství zasáhla nejvíc?
To víte, že ano. Rozhodně Thyl Ulenspigel od De Costera, Salambo od Flauberta, trilogie o mongolských taženích od Vasilije Jana, Putování na Západ od Wu Čcheng-ena. Měla jsem slabost i pro Zane Greye, Coopera, Verna, Kiplinga, Curwooda, Daphne Du Maurier, Londona, Feuchtwangera… Výčet bych mohla natahovat do nekonečna. Ale víte, knihy jsou vášeň i prokletí zároveň!
Jste známá jako milovnice sci-fi, fantasy a záhad. Jak jste se k těmto žánrům dostala? Nebyla v tehdejším socialistickém Československu nouze o fantasy literaturu?
Fantasy sice oficiálně nevycházela, ale přesto v určité formě existovala pod kamufláží jiné literární nálepky, nejčastěji coby „pohádka“ (zmíním alespoň Putování za švestkovou vůní, ale jako fantasy lze zařadit i Kafkův Zámek). O to silněji příběh s fantaskním laděním zapůsobil. Tuzemská scifi stavěla na celkem silném předválečném základu. Kromě přísunu sovětské SF, leckdy velmi kvalitní (například Jefremov), u nás vydávali mistrovské práce Lema či Bradburyho. Jejich knihy mne nasměrovaly k žánru fantastiky, stejně jako romány a povídky kultovního autora Ludvíka Součka, který je zodpovědný i za moji náklonnost k záhadám.
Kde berete inspiraci pro své příběhy a postavy?
Všude ve světě kolem sebe, ve zprávách, knihách, filmech, ale hlavně ve vlastních prožitcích. Někdy stačí dva nenápadné impulzy, které do sebe zapadnou, a najednou máte v hlavě celý příběh. Je to skoro magické.
Kromě vlastní autorské tvorby se věnujete také popularizaci tématu fantasy, přednášíte, besedujete s mladší generací. Jak vnímáte postoj mladých autorů i čtenářů k žánru fantasy?
Raději používám pojem fantastika, zahrnuje fantasy, sci-fi i horor. Žánr není jen úniková zábava, je to virtuální laboratoř pro zkoumání lidských problémů, aktuálních i nadčasových. Učí myslet, tvořit, zkoumat. Mladí lidé fantastiku milují, píšou, kreslí, točí filmy, tvoří fanfikce, cosplaye, soutěží. Cony a festivaly, jako ComicsCon nebo AnimeShow, jsou plné nadšených mladých lidí. Jejich energie je nakažlivá.
Co si myslíte o současném boomu fantasy a sci-fi seriálů, třeba Hře o trůny? Pomáhá to žánru, nebo mu spíš škodí?
Fantastika se dnes dostává i k těm, kteří by si dřív podobné příběhy nikdy nepustili. Často reaguje na obavy a krize současného světa, např. oblíbenost postapokalyptických motivů. Samozřejmě, komerce si žánr přivlastnila, a tím dochází k určitému zjednodušování. Ale zároveň to znamená, že fantastika proniká do škol, do vědy, do literárních soutěží. Třeba už má svou kategorii v Magnesii Liteře! A vizualizace? Ta otevírá další roviny vnímání, rozvíjí představivost. Já si vybírám, čemu budu věnovat pozornost. A bývám náročná.
Myslíte si, že fantasy může působit terapeuticky?
Rozhodně. Příběhy léčí. Už od pradávna byly jedním ze způsobů, jak se lidé vyrovnávají s realitou. Platí to pro fantasy stejně jako pro psychologický román. Znám případy, kdy kniha někomu pomohla překonat těžké období nebo ho doslova zachránila. Proto se každý autor, který píše srdcem, snaží o co nejlepší výsledek, i když jde třeba o „pouhou“ oddechovku.
Které autory čtete v současnosti? Máte nějaké oblíbence?
Recenzuji, píši odborné texty, takže čtu hodně. Snažím se držet krok s novinkami, což není vždy snadné. Česká a slovenská fantastika je na vysoké úrovni. Nedávno mě zaujala historická fantasy Tomáše Luksche Meč z kostí. Ze zahraničních autorů mě baví Neil Gaiman, China Miéville, a byla jsem unešená Bájí o hadím srdci od polského autora Radka Raka – nádherná, až surrealistická.
Jak trávíte volný čas?
Nejradši jsem v přírodě, v lese, u vody. Jenže bez auta a z centra Prahy to není vždy jednoduché. Ráda sleduji filmy a „syslím“ si informace, doslova jako veverka oříšky. Sbírám data, nápady, inspiraci, někdy i pro případ, že se jednou budou hodit. A občas je pak samozřejmě nemůžu najít… ale to je součást tvůrčího chaosu. Informace a příběhy jsou můj životní styl.
PhDr. Františka Vrbenská
Vystudovala obor informatika – knihovnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Věnuje se knihovnictví v národním programu ochrany fondů Národní knihovny České republiky v Praze. Kromě fantasy příběhů píše také odborné studie z oblasti vědeckých informací a knihovnictví. Jejími koníčky je kromě literatury malování, vaření, plavání a houbaření. Hodně pro ni znamená také ochrana zvířat a přírody. Se svou rodinou žije v Praze, s manželem vychovali dvě děti a nyní se těší ze třech vnoučat. Jak sama říká, lásku ke knihám a fantazii dostala do vínku.
