English
Paní docentko, teatroterapie není pojem, který by se běžně skloňoval v každodenní konverzaci. Jak byste ji vysvětlila někomu, kdo o ní nikdy neslyšel?
Teatroterapie patří mezi zážitkové terapie a využívají se při ní principy divadelní práce, hereckého ztvárňování dramatických textů. Pracujeme jak s původními divadelními texty (Moliére, Goldoni atd.), tak i současnými autory. A občas připravuji i vlastní dramatizace prozaických textů, např. Malého prince.
To je velmi zajímavé. Jak se teatroterapie liší od jiných uměleckých nebo terapeutických přístupů?
Především tím, že pacientům nabízí práci ve skupině, v kolektivu, se společným cílem. Tím je vytvoření krátké divadelní inscenace a její prezentace před ostatními pacienty a zdravotnickým personálem. Pacienti se tedy v rámci tohoto kolektivního zažívání nekoncentrují na vlastní problém, který si léčebně řeší, ale naopak vystupují „z reality“ a vstupují do nových postav a situací. To jim může přinést - oproti ostatním druhům arteterapie - jiný druh sebepoznání, emocionálního prožitku a prostor pro rozvoj vlastní kreativity.
Můžete uvést konkrétní příklad, kdy teatroterapie opravdu výrazně někomu pomohla?
Ano. Měla jsem pacientku, která trpěla silnou úzkostí ze sociální interakce. Zpočátku odmítala být s ostatními na jevišti, tak jsem jí napsala roli vypravěčky. I při zkouškách si sedala o několik řad dál od skupiny. Ale během procesu se postupně přibližovala – a nakonec stála při děkovačce v jedné řadě s ostatními. Ten moment vnímala jako svůj velký osobní posun.
Pracujete v rámci nějaké konkrétní metodiky teatroterapie, nebo si vytváříte vlastní přístup?
Teatroterapie vychází obecně z metodiky a přístupů divadelní práce, což já jako teatrolog využívám a přetvářím pro potřeby práce s pacienty. Já si svůj přístup metodicky modifikuji jednak podle zažité praxe v práci s pacienty, a také podle konkrétních skupin pacientů, jimž vybírám a připravuji texty tzv. na míru. Postupně tuto praktickou zkušenost přetavuji v teoretickou metodiku.
Podle čeho vybíráte témata nebo formu inscenací?
Inscenaci připravujeme s pacienty psychoterapeutického oddělení a její příprava trvá 6 týdnů. Na začátku se vždy musím důkladně seznámit se složením skupiny, s věkovým rozložením a počty mužů a žen. Také s jejich diagnózami, obtížemi a možnostmi. Existují pacienti, pro něž je obtížné vůbec vyjít na jeviště, ale jsou i tací, kteří mají nesporný herecký talent, dokonce i profesionální zkušenosti.
Do jaké míry ponecháváte pacientům prostor k vlastní tvorbě a improvizaci?
Pacienti se zapojují podle svých možností a zkušeností. Velmi často pod mým vedením samostatně vytvářejí např. vizuální složku představení, videodotáčky atd.
Emoce ale někdy mohou přetéct. Co když se otevře něco těžkého?
Krizové momenty samozřejmě patří k naší práci. Je třeba je vnímat jako součást prožitku celé skupiny. Každý pacient je specifický v tom, že přichází v trochu jiném duševním rozpoložení a také s jiným množstvím energie a síly, které může do práce vložit. Stále se učím vnímat individuální možnosti jednotlivců a připravit si a rozvrhnout práci tak, abychom ve skupině problémům předcházeli.
Spolupracujete při tom s odborníky – psychology, psychiatry?
Samozřejmě, primárně jako teatrolog se musím opírat o požadavky, zadání i omezení, které stanovují psychiatři a psychologové. Pravidelně se účastním práce na oddělení, průběhu porad, vše konzultuji a využívám rad kolegů lékařů a psychologů. Je to týmová práce.
Dochází při divadelní práci k odhalení něčeho hlubšího, co běžná terapie neodhalí?
Divadelní práce přináší možnosti pro seberealizaci, otevírá prostor pro seberozvoj a může pacienta - herce zástupnou metodou hraní role dovést až do míst, kam by se jinak neodvážil. Konkrétně bylo zajímavé sledovat například proměnu těch, kteří v civilním životě vystupují spíš submisivně a pak náhle hrají postavy rázné a rozhodné.
Jaké terapeutické přínosy teatroterapie vnímáte jako nejvýraznější?
Jako zpětnou vazbu nechávám všem pacientům zpracovat dotazník i jako reflexi zkušenosti z této formy práce, a z tohoto šetření mi vychází, že pacienti oceňují zejména možnost vyzkoušet si hrát cizí postavu, že se jim zvyšuje sebevědomí po úspěšném vystoupení. Oceňují, že mají možnost na jevišti kooperovat s partnery. Pro mnohé je úspěchem už jen to, že neodejdou, zkoušení dokončí a před diváky vystoupí, a v neposlední řadě oceňují i relační účinky.
Jste známá režisérka a pedagožka. Co vás přivedlo právě k této práci v Centru duševní rehabilitace?
V průběhu dosavadního profesního života v oboru divadelní režie jsem realizovala kolem 80 představení v různých žánrech (činohra, opera, balet) v různých divadlech, včetně Národního v Praze, Brně i Ostravě. Na začátku mé kariéry mě zajímalo hlavně mé osobní umělecké vyjádření. Později jsem se věnovala výzkumu divadelního publika a tomu, co divadlo svým divákům přináší. A nyní v další profesní fázi zjišťuji, jak může divadlo obohacovat a měnit i ty, kteří se mu věnují, a to i souvislostech třeba nečekaných nebo méně obvyklých. Zkrátka, jak se ukazuje, umění dokáže leckoho i „léčit“ a léčba uměním může být naznačením možné cesty vpřed.
