English
Jak ses ke kulinoterapii dostala?
Došlo k tomu vlastně náhodou. Chtěla jsem se víc zapojit do přímé práce s pacienty a kolegyně mi navrhly, že bych mohla využít kuchyni, která v CDR je, a začít dělat kulinoterapii. Ráda vařím a ráda jsem s pacienty, tak jsem si řekla, proč ne.
Takže první zkušenost přišla až v CDR?
Když jsem dřív působila ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, pracovala jsem ve stacionáři pro pacienty s poruchami příjmu potravy, kde jsme taky vařili. Kromě toho jsem tam pracovala s pacienty i v multismyslové místnosti Snoezelen, kde se sice nevařilo, ale pracovali jsme s chutěmi, vůněmi a podobně. Takže začít vést kulinoterapii pro mě nebylo úplně nové.
Co si má člověk vlastně představit pod pojmem kulinoterapie?
Jde o volnou disciplínu, která spadá mezi tvůrčí terapie a má spoustu forem. Hodně záleží na tom, jak ji konkrétní terapeut uchopí, jestli je individuální, nebo skupinová a tak dále, faktorů je spousta. Není to jen o tom „něco“ uvařit. Kulinoterapie je celý proces, od kontaktu se surovinami přes přípravu až po to, že výsledek sníme. Dostaneš třeba nahodilé suroviny a z nich připravíš jídlo, které reflektuje tvůj den nebo náladu. Na výsledku nezáleží, stejně jako v arteterapii nezáleží na tom, co nakreslíš. Důležitější je proces, to, jak suroviny poskládáš. Je zajímavé sledovat při vaření pacienty a vidět, jak se do jídla promítají jejich diagnózy. Když děláme pizzu, je možné vidět rozdíl mezi tím, kdo má úzkosti nebo třeba ADHD. Osobnost každého se promítá do tvorby pokrmů stejně jako do všech činností dne. A terapeut může pomoci modelovat celý proces.
Zabýváte se v rámci kulinoterapie i nutriční stránkou přípravy jídla?
Vzhledem k tomu, že jsem ten projekt rozjela s nutriční terapeutkou Dominikou Roztočilovou, doplňujeme jednotlivé terapie i krátkými edukacemi o jídle. Obecně ale hodně záleží na tom, kdo terapii vede. Třeba když mám terapii sama, zabývám se spíš propojením jídla a duše než nutričními hodnotami. Existují studie, které propojují psychiku, například depresivní stavy, se stravou. Proto by se nutriční poradenství v psychiatrii mohlo do budoucna touhle cestou vydat a zabývat se jídlem nejen z hlediska fyzického zdraví, ale i toho duševního.
Co pacienty nejvíc baví?
Svoboda, kterou v kuchyni zažívají. Mohou dělat, co a jak chtějí, a můžou si to dovolit, protože vaření je tak běžná věc, že moc nemusíš kontrolovat, jestli je všechno technicky správně. Prostě si vezmou rajče a nakrájí rajče. Je to přirozené. Některé taky hodně baví svoje výtvory jíst, spolupráce ve skupince, to, jak se umí s ostatními navzájem podporovat. Během kulinoterapie pacienti zažívají něco, co je vlastně běžnou součástí života, najednou si nepřipadají jako pacienti. Prostě vytvoříme a sníme zážitek.
Co vaříte nejčastěji?
Skvělá je právě pizza. V rámci slotu máme totiž omezený čas, takže nemůžeme zkoušet jídla, která jsou hodně časově náročná. Jasně, mohla bych ta jídla dokončit já později, ale to už není ono. Chceme si to, co jsme vytvořili společně sníst, dotáhnout proces do konce. Pacienty taky hodně baví, když si můžou sestavit kompletní menu a každý připraví jeden chod. Někdo uvaří polévku, jiný lasagne, další dezert a všichni si užijí možnost vzájemně spolupracovat.
Jak setkání probíhá?
Většinou spolu strávíme dvě a půl hodiny. Na začátku si povídáme na téma, kterému se budeme věnovat, míváme i různé aktivity, skládačky, kvízy. Pak si řekneme zásady bezpečnosti a jdeme do kuchyně, kde se rozdělí úkoly a vaří se. Nakonec si to, co jsme vytvořili, naservírujeme a společně ochutnáváme. U toho si povídáme, jako takové Prostřeno z psychiatrie. Bavíme se nejen o jídle, ale i o tom, jak pacienti celý proces prožívali. Na závěr máme reflexi, v rámci které se ptám třeba na to, jak se jim spolupracovalo, co se jim povedlo, co bylo těžké. Je to víc terapeutická část.
Ty sama se pohybuješ někde mezi terapeutem a psychologem. Co tě na téhle kombinaci nejvíc baví?
Jako sestra s terapeutickým výcvikem si můžu dovolit být pořád na straně pacienta. Psychologové občas musí přepínat mezi vyšetřením a terapií, je to něco jiného. Když jsem dřív musela přepínat mezi sesterskou prací a terapií, taky to bylo náročné. U toho, co dělám teď, mi vyhovuje, že se pořád pohybuji v psychoterapeutické rovině. Necítím tlak na to, že bych měla pacientům něco přikazovat nebo radit. Můžu je jenom doprovázet a zkoumat, jak by si to přáli v životě mít.
