Jak jste se dostala k práci psychiatrické zdravotní sestry?
Úplně náhodou. Vždy mě lákala práce, kde je nějaký adrenalin a která obsahuje nějakou výzvu. Byla jsem studentka, bavila se o tom s kamarádem, který pracoval na psychiatrii, a proč prý nejdu pracovat k nim? Překvapilo mě to – já malá, drobná, že bych mohla jít pracovat na psychiatrii? Sama jsem tomu nevěřila. K mému překvapení mě přijali. Ocitla jsem se na pro sestru potenciálně nejnáročnějším oddělení, a to na akutním příjmovém oddělení pro muže. Jsou tam dvě části: na intenzivní jsou lidé pod trvalým dohledem, na standardní jsou už stabilizovaní. A přišlo i druhé překvapení – byla jsem z práce na psychiatrii nadšená. Byla jsem ráda, že v psychiatrii pracuje i dostatek mužů, což beru ve zdravotnictví jako benefit. Pro psychiatrii to je i nutnost. Situace jsou to sice výjimečné, ale na bezpečí je potřeba myslet na prvním místě. Jak personálu, tak pacientů. Postupně jsem se do psychiatrie zamilovala a rozhodla se stát odbornicí v oboru. Vystudovala jsem magisterský program v oboru léčby závislostí, psychiatrickou specializaci a další magisterský program ošetřovatelská péče v psychiatrii.
Co jsou největší stereotypy okolo práce v psychiatrii?
Například že na odděleních jsou zavřeni blázni, kteří se nesmí pustit ven, ale je nutné je izolovat od ostatních, že jsou to lidé, kterých bychom se měli bát. To je úplně mylná představa. Osoby s jakoukoliv psychiatrickou diagnózou nebo jen nějakým výkyvem v duševním zdraví jsou lidé jako my všichni, kdo si zrovna teď připadáme zdraví. Mnoho z nás si nepřipouští, že by se jich duševní onemocnění mohlo týkat. Ale téměř každý z nás se s ním osobně nebo u někoho blízkého setkal nebo setká. I já jsem si zažila své, prošla si obsedantně-kompulzivní poruchou a trpěla syndromem vyhoření. Zvládla jsem to s pomocí psychoterapie a díky tomu, že nyní je už pro mě duševní zdraví priorita. Duševní nemoc nedělá z nikoho horšího člověka nebo někoho, kdo nemůže normálně žít a pracovat. Nejdůležitější je nebát se o svých problémech mluvit a nebát se vyhledat pomoc.
„Nejdůležitější je nebát se o svých problémech mluvit a vyhledat pomoc.“
Je v psychiatrické péči obecně problém se standardy prostředí?
Česká psychiatrická péče je dlouhodobě podfinancovaná, bojuje s tím ale většina zemí. Bohužel to znamená, že prostory a hlavně pokoje neodpovídají standardům zdravotnické péče 21. století. Proč ale má psychiatrie, péče o mysl, zaostávat za péčí o srdce nebo zlomeniny? Problémem bývají pokoje – jsou koncipovány pro více než čtyři pacienty. Při své praxi jsem se standardně setkala s pokojem, který měl osm lůžek, a na jednom oddělení bylo dokonce čtrnáct lůžek v jedné velké místnosti. To je pro péči i úzdravu velká výzva. Osobně si myslím, že to je dokonce nepřípustné a neetické.
Co je další důležitou podmínkou pro kvalitní a efektivní péči?
Nejdůležitější je, aby se zaměstnanci cítili dobře a práce jim dávala smysl. K tomu může přispět především dostatek kvalifikovaného personálu, kterému mimo jiné bude dělat radost předávat své vědomosti méně zkušeným kolegům a kolegyním. Důležité je, aby byl zdravotnický tým multidisciplinární a něčí slovo se nebralo na lehkou váhu. Každý musí mít osvojenu profesionalitu a odbornost. Tým, který si představuji, je také vybalancovaný, v personálu je potřeba dostatek mužů pro výjimečné náročnější situace. Podpoříme také pravidelné vzdělávání, tak aby bylo personálu skutečně užitečné a týkalo se právě jejich odbornosti. V týmu budeme mít pravidelné supervize a intervize. Cílíme na nejkvalitnější personální zajištění péče, aby měl zaměstnanec dostatek času a prostoru na práci s pacientem.
Jaký máte vy sama přístup k duševnímu zdraví a duševní hygieně?
Za tuto otázku jsem velmi ráda. V posledních letech jsem neprožívala po pracovní stránce nejlepší období. Vždycky jsem si myslela, že je v pořádku sedřít se z kůže pro úspěch a pro peníze, roztrhat se pro pacienty, mít tři práce najednou, hledat v nich smysl života… Teď vím, že to bylo špatně a že vše potřebuje čas. V předchozím zaměstnání jsem si prošla syndromem vyhoření, ve kterém jsem se dostala téměř do poslední fáze. Trpěla jsem depresemi, velkými úzkostnými propady, přestaly mě bavit koníčky, které jsem vždy dříve měla, dokonce jsem před začátkem pracovní doby zvracela a celý den před odchodem na noční službu probrečela. Ve službě jsem ale na sobě nenechala nic znát a opět se plně a srdečně věnovala pacientům. Zapomínala jsem na sebe a své duševní zdraví. Uvědomila jsem si, že je hrozně důležité, aby zaměstnanec věděl, na koho se může obrátit. Pro sestry by to měla být mimo jiné jejich staniční sestra. Věřím, že i díky své osobní zkušenosti budu schopna pro své kolegy vytvořit bezpečné prostředí. Je to pro mě jeden z nejdůležitějších úkolů, kterým se chci ve své funkci v CDR věnovat.
Co jsou pro vás největší lákadla práce v CDR? Co si od ní slibujete?
CDR je unikátní projekt a přinese úplně jiné standardy než stávající psychiatrie v České republice. Vytváříme něco nového. Ke každému člověku, a zdůrazňuji, že jak k pacientům, tak k personálu, budeme přistupovat individuálním způsobem. Tvoříme prostor, péči a pracovní prostředí, které dovolí naslouchat lidem. Zajímají nás životní příběhy a zkušenosti. Jste-li člověk, který má vlastní názor, baví vás obor psychiatrie a chcete pomáhat lidem tím nejlepším možným způsobem, pak jste ten, kterého hledáme. Pokud máte nápady, jak zlepšovat péči o lidi s duševním onemocněním, jak destigmatizovat oblast duševního zdraví, přidejte se k nám do týmu. Budeme na tom pracovat společně. Chceme psychiatrii jinou, chceme ji lidskou. Chceme, aby u nás každý cítil, že je důležitý a že jeho práce má smysl. Osobně si od práce v CDR slibuji to, že společnými silami vytvoříme rodinnou atmosféru, budeme si vzájemně naslouchat a respektovat se.
„Důležitým benefitem Centra duševní rehabilitace bude příjemné pracovní prostředí.“
Čím bude CDR jiné a lepší z pohledu personálu?
Bude to bez přehánění nádherné prostředí s nejmodernějším vybavením na trhu. Je to unikátní nová budova. Celá je koncipována jako léčivá. Osvětlení je nastaveno podle cirkadiánních rytmů, tím pádem je zajištěno zdravé světlo pro personál i pacienty. V podstatě simuluje dostatečný přísun světla, téměř jako kdyby člověk byl v přirozeném světle venku. Pokud opomenu materiální záležitosti, dbáme v našem týmu zejména na to, aby CDR bylo dobře personálně zajištěné. Uvědomujeme si rizika, která na psychiatrii jsou, a usilujeme o to, aby na každé směně byl dostatečný počet personálu. Hlavní je, aby se můj tým v práci cítil bezpečně. I já sama chci pro svůj tým vytvářet vzdělávací programy zaměřené například na psychoedukace, psychiatrickou rehabilitaci, deeskalační techniky či komunitní péči. Pracujeme navíc na tom, aby pro sestry v psychiatrii vznikly přímo u nás v CDR možnosti specializačního vzdělávání.
Jaké lidi bys ráda měla v práci okolo sebe?
Moc ráda bych sestavila tým, ve kterém nám bude příjemně, kde si budeme důvěřovat, zároveň se nebudeme bát hovořit o problémech, které nás trápí, ať už jsou jakékoliv, i kdyby to mělo být o tom, že nás štve náš nadřízený nebo některý z pacientů. Chci, aby moji zaměstnanci věděli, že jsou v prostředí, kde se o ně nadřízení zajímají a nechtějí je v jejich potížích nechávat samotné. Vím, že téměř pro každý problém existuje řešení, a pokud ne, je vždy lepší nebýt na něj sám, ale přinejmenším jej sdílet. Přeji si obklopit se lidmi se zájmem o obor psychiatrie, se zájmem o duši člověka, se zájmem o další vzdělávání. Srdečnými lidmi, kteří se nebojí pomáhat slovem, ale zároveň si dobře uvědomují, že slovem mohou člověku i ublížit, a toho se budou snažit ve všech případech vyvarovat. Případné problémy nebo personální záležitosti bych ráda důsledně komunikovala v rámci častých intervizí či supervizí. Chci, aby náš tým byl transparentní. Mým přáním je obklopit se zkušenými profesionály, ale také dát prostor lidem na začátku kariéry, kteří se chtějí ve své profesi posouvat a zdokonalovat. Prostě lidmi, kteří mají zájem udělat z psychiatrie lepší obor – obor, ve kterém lidem opravdu pomáháme.
